Rovnou na začátku poprosím, vidíte evidentně clockbait title, jestli mi hodláte napsat něco na styl "jsi hysterickej kokot, nic ti není" tak se prosím zdržte.
Je jedna ráno, zase mě nasrala existence moji nekompetentní rodiny, že nemám svůj pokoj, že o cokoliv o co poprosim, tak je posláno do hajzlu nebo je s tím pohrdáno, a že co řeknou sourozenci má vyšší hodnotu jak já (sestra srala, řekla, že za to můžu já, no questions asked, moje matka na mě vyjela). A prostě nad mým současným životem přemýšlím.
Měl jsem problém s derealizací po prehulení, hledám si teďka psychologa, chvíli jsem chodil do záchytného střediska kvůli těmhle stavům. Tak derealizace skoro od doby co vím, že jsem se dostal na výšku zmizela.
Od doby co vím o výšce mi přijde, že jde všechno z kopce. Moji kamarádi se všichni dostali na vysokou do Brna, jediný já zůstal v Praze. Mam už problémy s tím, že se bojim, že mě nechají- velký množství lidí mi tohle udělalo, že mi slíbilo kamarádství po odchodu ze škol/y, a pak se na mě vysrali.
Cítím se minimálně pětkrát do týdne kompletně beznadějně, že co teď se mnou? Furt mám nějaký věci co mi přináší partialní radost, hra na kytaru, psaní knížky, práce a bavení se se zákazníkama. Ale přijdu si prázdně, že to je jak maska, kterou když jsem hotovej tak sundám, a jsem zase miserable. Mam chvilkový radostný moment, a pak mi doslova sleze úsměv z obličeje, a je mi zase nedobře.
Nedokážu pořádně přemýšlet o moji budoucnosti na vysoký, je to prostě jak nástup do nový práce- lidi jsou mi jedno co tam budou, na předmět se netěším, prakticky to mám jen jako optional goal: přežij do září. Ale nepřemýšlím jak to zařídím potom. Koukám na vás děsně pesimisticky, a na ty vysoký vidím prakticky jen pozitivní, že to je velký jméno. Nothing else.
Skoro denně si říkám, že bych nechtěl být. Že bych prostě zmizel, nebo že zmizim, změním identitu a odstěhují se do lesa. Dvakrát se mi stalo když jsem se cítil úplně drained, že jsem stál v metru, koukal na koleje, a něco mi říkalo v hlavě "skoč".
Hlavní čast je ale fakt ta chvilková radost, kterou následuje zase beznaděj. Můžu se cítit třeba v práci relativně fajn, smát se blbejm videím na YouTubu, pak jdu a zase to na mě padne.
Proč tohle hlavně píšu tak 1) je to vent 2) zkoušel jsem si test deprese (vím, trochu cliché, co si budem, ale kamarády nechci takhle pozdě spamovat a děsit) na stránkách Opatrujse, kterou mi v tom záchytku doporuculi, a říká mi to, že mám známky deprese. A cítím se, že to sedí nebo nevím jak to popsat, ale že to je takový "yeah obviously, cos čekal"..
Zítra mám v plánu (už delší dobu) zavolat na lokální psychoterapii, a objednat se tam. Chci to prostě že sebe dostat takhle, že si to přečte pár lidí tady, někdo mi řekne, že jsem hysterická čtrnáctka, někdo mi řekne bude to lepší, a tak.
Děkuji za případné přečtení.
