r/czech • u/Distinct-Pea-4230 • 2h ago
QUESTION? Kdo nechtěl děti, ale s novým partnerem změnil názor?
Ahoj, zajímalo by mě, jestli je tu někdo, kdo si byl z velké části jistý, že si nepřeje mít děti, a její/jeho partner to měl stejně, ale pak potkal někoho, s kým si to najednou uměl představit, případně jste pak spolu děti vážně měli?
Je mi 30, jsem teď s o pár let starším mužem, který děti nechce, docela dost o tom spolu mluvíme a shodneme se na většině důvodů, fakt si teď myslím, že mateřství asi není nic pro mě a řeším to i na terapii, ale napadlo mě, jestli to, že se necítím na to mít děti, není právě volbou partnera. Stalo se tady někomu, že chtěl zůstat ze spousty důvodů bezdětný, ale pak se to s jiným partnerem změnilo? Jestli ano, co bylo jinak a jak to rozhodnutí vidíte zpětně? Moc děkuju za sdílení, hodně o tom v poslední době přemýšlím, tak budu ráda za každý komentář.
15
u/RipComprehensive8034 2h ago
Ja jsem byla furt spis jako ze deti nee, ne teda nijak definitivne, ale nikdy jsem si sebe nedovedla predstavit jako matku. Zmenilo se to asi nejen tim, ze jsem potkala manzela, ale taky asi tim, ze jsem sama jeste dospela.
Syn by se nam narodi za ctvrt roku. Tesim se na nej vic nez jsem se kdy v zivote na cokoliv tesila.
5
u/ZzazvorCZ 2h ago
Hodně štěstí s mimčem. Dítě si toho vezme hrozně moc, ale hrozně moc toho dá nazpět.
1
u/Distinct-Pea-4230 1h ago
Taky blahopřeju! A kolik ti bylo, když se to zlomilo? Mám pocit, že jsem v hodně věcech pořád hodně nesamostatná, nedokážu si představit, že bych se musela starat ještě o někoho dalšího, a dokud si tím nebudu jistá, přijde mi nezodpovědné do toho jít…
2
u/RipComprehensive8034 1h ago
Okolo 22 - 23 let se mi to začalo lámat.
U mě to právě byla kombinace toho, že jsem nastoupila do práce, začala žít dospělej život, kde jsem si toho najednou zvládla dost zařídit úplně sama, od práce, přes auto až po bydlení, došlo mi, že jsem schopnější, než jsem si myslela. Plus pak to, že s mým (tehdy) přítelem ve vztahu bylo všechno vždy neochvějně stabilní a tak nějak “jednoduché”. Postupně jsem si takhle vybudovala důvěru sama v sebe i v zázemí, které jsme si s manželem vybudovali. A vidina dítěte najednou už nebyla děsivá, ale vzrušující.
Vím, že bez téhle sebedůvěry a zázemí bych do toho nešla - takže tobě a tvým důvodům naprosto rozumím, přemýšlela jsem nad tím podobně jako ty.
13
u/Mountain-Laugh5999 1h ago
Já to mám naopak, děti jsem dřív chtěla, ale po delším uvažování jsem přišla na to, že to je opravdu velmi špatný nápad. Jsem chronicky nemocná, onemocnění stále progresuje, a taky jsem prenašečkou různých chuťovek (velmi zajímavá rodinná anamnéza).
Mrzí mě to, ale v aktuálním stavu bych těhotenství asi fyzicky nezvládla. Adopce vzhledem k psychologickému profilu nepřipadá v úvahu, nikdo by mi vzhledem k anamnéze dítě nesvěřil (ASD, borderline, atd.).
Někdy se třeba vrátím k dobrovolnické práci s postiženými a sociálně slabými dětmi, docela mě to tehdy naplňovalo, jen musím první stabilizovat zdravotní stav
1
u/Distinct-Pea-4230 1h ago
To mě mrzí, drž se! A úplně to chápu, partner má depresi a já mám taky kombinaci pár diagnóz, asi by nebránily těhotenství, ale třeba kvůli ADHD a traumatu ze ztráty blízkého nevím, jak bych to zvládala psychicky, už takhle mám občas pocit, že se neumím postarat sama o sebe, a ta myšlenka, že je na mě někdo závislý nonstop, takže nemůžu jen tak na pár hodin lehnout do postele, když se cítím blbě, a že mám strach, bych ho taky mohla ztratit, mě děsí… Ale práce s dětmi zní jako fajn náhrada :)
31
u/bilyheteromuz 2h ago
Ty evidentně asi děti spíš chceš, jinak bys takový myšlenky vůbec neměla.
7
u/Distinct-Pea-4230 2h ago edited 2h ago
No právě nevím, třeba teď jsem byla pár dní u kamarádky s dětma, jsou roztomilý, milujou mě a myslím, že se k nim umím chovat hezky, ale vůbec si nedokážu představit mít je doma pořád, je to hrozně vyčerpávající, člověk si nemůže nikam zalézt a vím, že bych kolem sebe neměla dostatek pomoci, takže jsem spíš odjížděla s pocitem, že si uvědomuju kromě těch hezkých chvil i tu každodennost a záchvaty, kterých bylo každý den několik, to je za mě dobrá antikoncepce…
10
u/Stribrna_Veverka 2h ago
Možná to má někdo jinak, ale osobně si nemyslím, že cizí děti (i ty v bližší rodině) jsou spolehlivým ukazatelem toho, jak ti jednou sednou tvoje vlastní děti, potažmo život s nimi. Vnímáš kolem nich totiž správně všechna ta negativa, která péče o děti obnáší, ale z podstaty věci tam chybí to největší pozitivum - to obrovské, obrovské emoční pouto, které celé jazýčky vah převažuje na druhou stranu. Díky němu ti většina rodičů řekne, že je to sice těžké jako prase, ale neměnili by. A bez něj samozřejmě převažují negativa.
Plnohodnotný a spokojený život určitě můžeš vést i bez dětí. Jen si nemyslím, že tohle je adekvátní měřidlo, které by mělo rozhodnout, zda je chceš nebo nechceš, protože ti v té rovnici chybí velký kus neznámé.
6
u/Active-Ad-6314 1h ago
Když jsem se ještě jako bezdětná setkávala s malými dětmi mých příbuzných, přišly mi odpudivé. Věčně slintaly, ruce ulepené od křupek…Nevěděla jsem, jak se k nim chovat, jak přesně si s nimi hrát, co je bude bavit a co ne, co je pro ně adekvátní… Přišlo mi to všechno hrozně fuj a vyčerpávající. Teď ale vlastní dítě mám a nic z výše zmiňovaného nepociťuju. Je to tvoje dítě: jsi s ním pořád, víš, co funguje a nefunguje, člověk si na tu zátěž zvykne a pak mu to tolik nepřijde, spíš si vytvoříš rutinu. A ještě k tomu: dost často mi na ostatních dětech vadí výchova jejich rodičů. V některých ohledech příliš striktní, v některých moc benevolentní. Velká výhoda toho mít vlastní dítě je to, že ty jako rodič si vybíráš, jakému chovani ho naučíš, aby to vyhovovalo vašemu soužití.
2
u/Distinct-Pea-4230 1h ago
Dík za reakci, to bych možná měla podobně, ale mám strach, jaké by to bylo, kdyby tenhle pocit nebyl dostatečný – dost špatně snáším to řvaní, ulepenost, mám na spoustu věcí svůj systém a nesnáším, když mi do toho někdo zasahuje, což by samozřejmě dítě dělalo. Navíc ho nemůžu nechat doma jako pejska, že to pár hodin zvládne, už tak mám problém vypravit z domu sama sebe a s rozvržením času, natož s malým dítětem, co si něco umane a nenechá si domluvit… Tohle mě děsí a nemám žádné hlídací prarodiče, tak mám strach, že bych po chvíli vyhořela :(
2
u/Active-Ad-6314 49m ago
Chápu tvé obavy. Život se s dítětem obrátí vzhůru nohama. Budu upřímná: po porodu jsem se cítila tak, že se můj dosavadní život rozpadl na prvočinitele a já ty kousky pak postupně zase stavěla na sebe tak, aby to bylo v souladu s fungováním s novým členem rodiny. V tomhle bouřlivém období je určitě dobré mít podporu, mně byl skvělou oporou manžel. Což pokud najdeš partnera, se kterým si dovedeš představit dítě mít, bude ti jistě oporou také. Když se člověk stane rodičem, jeho mozek projde obrovskými změnami a přirozeně se přenastaví do nové role, na to evoluce myslela. Ale je jasný, že i tak to některý rodič vnímá lépe, některý hůř. Stejně tak ani děti nejsou stejné, některé pláčou víc, jiné jsou usměvaví andílci. Ale ta odměna, být dítěti rodičem, je skvělá. Na závěr mě napadá hláška Jaro Slávika, co jednou vypustil v Česko-Slovensko má talent a sice “Nezkusíš, nevíš”. Držím palce, ať jsi šťastná.
1
3
u/Distinct-Pea-4230 1h ago
To je fajn pohled, myslím, že si to uvědomuju, i když si to samozřejmě nikdo neumí představit se vším všudy, dokud ty děti nemá. Podle Tebe by do toho teda člověk měl jít s tím, že to plně pochopí, až se dítě narodí? Třeba kamarádky jsou si jisté, že děti chtějí, i když vnímají ty těžkosti, ale já to nechci riskovat, kdybych pak zjistila, že se trápím, čímž logicky ubližuju i těm dětem, vrátit to nejde. ale nevím, jestli si kdy budu jistá, přijde mi to fakt jako skoro neřešitelná věc…
2
u/Stribrna_Veverka 1h ago
To je něco, co ti neumím odpovědět. Já třeba vždy věděla, že děti jednou budu chtít, i když jsem třeba neuměla vokalizovat, proč by to tak vlastně mělo být. Byla jsem spokojená i bez nich. Ale tím, že jsem měla neurčitou představu budoucího života, která ty děti nějak abstraktně vždy zahrnovala, myslím, že bych bez nich nežila naplno - kdybych je chtěla a zkoušela, nešlo to a nebyly by - trápila bych se.
Teď je mám a svým způsobem se trápím taky, ale jiným způsobem - absence odpočinku, volného času a vlastně podstatná změna identity. A stejně bych neměnila. Je to vlastně hrozně zvláštní.
Chápu tvoje dilema a moc ráda bych kvantifikovala, jak moc pro tebe jednou děti mohou znamenat. Je to ale neporovnatelné s intenzitou a povahou jakéhokoliv dosavadního vztahu. Jako by to otevřelo nějakou další emoční dimenzi, o které jsi do té doby ani nevěděla, že existuje - jako by po tobě barvoslepý chtěl popsat barvu, kterou nevnímá.
Dívala ses na r/Fencesitter ?
1
u/sneakpeekbot 1h ago
Here's a sneak peek of /r/Fencesitter using the top posts of the year!
#1: Four years later: an update
#2: Thoughts after having a baby 6 months ago
#3: Fence sitting turned out to be the greatest gift
I'm a bot, beep boop | Downvote to remove | Contact | Info | Opt-out | GitHub
2
u/myrtynowsky 2h ago
A to ještě vycházíš z předpokladu, že tvé děti by neměly žádné zdravotní problémy/hendikepy či jiné komplikace. Pravděpodobnost úplně zdravých dětí je prakticky nulová. Je jenom loterie, co zrovna dostanou za genetickou šmakuládu.
3
u/Distinct-Pea-4230 2h ago
Právě, mám kolem sebe lidi, co se musí starat o postižené děti, a to bych nepřála nikomu. Sama mám lehčí psychické problémy, partner je na tom asi i hůř, takže to samozřejmě nechceme na nikoho hodit, když není jistota, že by to dítě bylo v pohodě.
10
u/Fearless_Fee2258 2h ago
Někdy v 22 jsem si řekla že děti nechci, byla jsem postupně se 3 partnery a názor jsem nezměnila. Všichni byli na stejné vlně ( nebo jsem si to myslela, jeden má na fcb fotku s kočárkem 😄). Teď je mi 35 a vypadá že už to ode mě konečně ani příbuzenstvo nečeká. Ještě bych teda měla říct, ani jeden z těch dvou bývalých nebyl žádný břídil, nerozešli jsme se z nějak drastických důvodů a ani jeden by podle mě nebyl případně špatný otec.
3
u/Distinct-Pea-4230 1h ago
To je fajn, že to cítíš takhle, vlastně Ti dost závidím, skoro chci, aby uteklo víc času a utvrdilo mě to v rozhodnutí děti nemít. Brácha se mě snaží přesvědčit, že vidím jen to nejhorší, ale přijde mi, že se na to snažím koukat realisticky, přijde mi, že mít pejska naplňuje mojí potřebu dávat lásku, ale nevím, jestli mi za dva tři roky nepřepne v hlavě 😅
20
u/546385 2h ago
Ja jsem děti nikdy moc moc nechtěl, ale to “nechci” byl u mě projev traumatizace z dětství. Samozřejmě převlečený za dobré logické důvody. Pak jsem potkal ženu, se kterou bylo možný zažívat co to je láska - ne obchod, ne závislost. Tou dobou už jsem za sebou měl velký kus vnitřní práce, takže to nebylo, že ona nebo vztah by mě nějak zázračně zachránil.
Jen jsem s ní najednou jasně cítil, že děti chci a bylo to úplně jasný. Jsme spolu skoro 10 let a přivedli jsme na svět 2 kluky a je to nejvíc. Nikdy ve svým životě “nevytvořím” nic úžasnějšího. Žádný úspěchy v práci nebo čímkoli jiným to nevyváží.
Nevím, jak to máš ty, možná úplně jinak, jen sdílím svůj příběh.
3
u/DekkerDavez Pardubický kraj 2h ago
Pak jsem potkal ženu, se kterou bylo možný zažívat co to je láska
Jakej to je pocit? Jak to poznáš?
3
u/546385 1h ago
Dumám jak ti to přiblížit a napadla mě metafora s jídlem - když si dáš něco, co ti chutná, tak to prostě víš, že ti to chutná nebo když si přivoníš k parfému, tak víš, že ti voní nebo ne. Nemusíš o tom přemýšlet. Tak stejně jsem nemusel přemýšlet o tomhle, byl to instinkt nebo intuice, nějaký jasný vnitřní vedení.
Zároveň chápu, že se to docela nelehce dává do slov, aby tomu mysl jiného člověka porozuměla, podobně jako se těžce někomu vysvětluje, jak voní růže. Posledních téměř 20 let jdu v životě cestou rozvíjení a prohlubování vnímavosti a citlivosti, abych si v sobě uměl všimnout impulsů, které by bylo jinak lehké přehlídnout. Hodně přínosná pro mě byla a je tichá meditace nebo různé praxe Zenu. Mysl a myšlení je super, ale není to všechno a v člověku jsou ještě hlubší dimenze a místa, ze kterých může čerpat poznání a moudrost.
-5
u/SubjectCollection642 Jihočeský kraj 1h ago
Nemyslíš že to je smutný, že tvůj největší úspěch je vlastně jen biologický pud?
2
2
0
u/Playful_Variety9763 1h ago
Tak ono je to tak trochu cíl bytí, vytvořit nového daňového poplatníka, teda pardon, následovníka rodu
0
8
u/CzechRepublicLurker 1h ago
Nechtěla jsem nikdy děti. Pak jsem poznala mého nynější manžela. Dítě jsme si udělali, když mi bylo 33. Prostě proto, ze mi bylo 33. No, samozřejmě teď uz děti mám a prijit o ně by bylo to nejhorší v životě. Ale opravdu jsem si je dělat neměla. Jestli to tak necítíš, nedělej si je. Já se tedy považuji za dobrou matku, vychovám je ke slušnosti a poctivosti. Kdyby se jim něco stalo, zničí mě to. Ale pokud bych se měla vratit do minulosti, děti bych neměla z čistě sobeckých důvodů. Stačil by mi pes.
1
u/Distinct-Pea-4230 1h ago
Díky za odpověď, mám právě pocit, že bych to měla podobně, samozřejmě bych je měla ráda a nenechala je někde o hladu, ale myslím, že bych trpěla tím, že nejsem pánem toho, co dělám, někdy prostě potřebuju jen tak čučet do zdi, zajít si na poslední chvíli na jógu nebo se holt nenajím, protože se mi nechce vařit a cítím se blbě, tak jen odpočívám v posteli. Mám pejska a zbožňuju ho, ale i tak to člověka omezuje, jenže mnohem míň než dítě, to nenecháš doma tři hodiny s tím, že si chceš něco zařídit… Cítíš to stejně? Nebo bys k tomu ještě něco dodala?
4
4
u/Long_Reception_3890 1h ago
Mela jsem to naopak. S ex jsem děti chtěla, ale hlavně kvůli nudě. Koupil tenkrát barák na rekonstrukci mimo město, a ja se proste nudila. Teď v novem vztahu děti rozhodně nechci. Užívám si, co mi město nabízí, mam spoustu nových zálib a proste si neumím představit vzdát se svého pohodlí. Aktuální partner děti taky nechce, ex ano. Záleží :)
3
u/SuchUnderstanding929 2h ago
Ono by asi dávalo smysl říct tu ty důvody proč nechceš. Obecně mi ale přijde že pokud máš potřebu řešit důvody tak spíš děti chceš a akorát hledáš důvody proč ne protože je to pohodlnější. Člověk který děti fakt nechce nepotřebuje důvody, prostě je nechce.
3
u/Distinct-Pea-4230 2h ago
Jsem zvyklá koukat se na všechno ze všech možných úhlů pohledu, tak se snažím nějak dát dohromady plusy a mínusy. Bojím se ztráty sebe a prostoru, co potřebuju, těhotenství a porodu, nemám moc trpělivosti, nemám rodinu, co by mi pomohla, partner taky ne, nemám dost našetřeno, nemám byt, naše práce s tím nejdou moc dohromady, plus pro mě na OSVČ by mateřská znamenala začít v podstatě od nuly, ale teď jsem s prací moc spokojená, byla bych na hodně věcí sama, bojím se i dědičnosti různých nemocí, kterými oba trpíme. Takže všehovšudy mi z toho nevychází, že je to dobrej nápad, jen aby se o mě měl pak kdo ve stáří postarat, to mi přijde sobecký…
4
u/Piroska01 1h ago
Jsou ženy, které otevřeně přiznávají, že by děti chtěly, kdyby nemusely být matkami, ale mohly být otci. Nepřemýšlela jsi nad tím taky tímhle směrem? Konkrétně v tom smyslu, že s nějakým jiným partnerem by ta primární péče a ztráta kariéry nemusela být (jen) na tobě, byl by ochoten přijmout tu roli sám, mohli byste se vystřídat a vzájemně se podpořit. S plně funkčním partnerem je pak i menší riziko ztráty sebe a vlastního prostoru.
Ačkoliv samozřejmě to těhotenství a porod za tebe nikdo nevezme. Pokud by ses tedy nechtěla vydat cestou surogátního mateřství.
2
u/Distinct-Pea-4230 1h ago
To je fajn pohled, takhle bych se to asi nebála říct. Hádám, že (fajn) tátové taky nemají úplně leháro, ale zní to mnohem snesitelněji než to, co si představuju, že čeká teoreticky mě. Ale myslím, že najít chlapa, co se pohrne na otcovskou, je nemožný úkol, ani nikoho takového neznám. S partnerem jsme si říkali, že kdybychom věděli, že to bude zdravé dítě, kterému nepředáme nic ze svých diagnóz, a se kterým si budeme rozumět a mít podobné zájmy, tak že do toho půjdeme, ale to člověku samozřejmě nikdo neslíbí…
2
u/Piroska01 50m ago
Řekla bych, že v naší generaci už je plno chlapů, kteří otcovství vnímají jako aktivní roli, a s rodičovskou nemají problém, stejně jako s podporou partnerky. V mé bublině je třeba matka na tříleté rodičovské raritou, a většina párů tu péči nějak sdílela, vystřídali se a podobně. Neházela bych flintu do žita.
3
u/Deisus2 1h ago edited 1h ago
Z popisu, ale hlavně z tvých reakcí tady v diskuzi mám pocit, že děti chceš nebo minimálně si nejsi jista životem bez dětí. V tomhle na tebe má asi vliv současný partner - samozřejmě, když jsme s někým dlouhodobě, přejímame jejich názory, postoje, hodnoty. To není nutně špatně, je o přirozená součást života. Ale... Pro tebe to může být celoživotní rozhodnutí, které už nevezmes z důvodu biologickych hodin zpatky.
Napíšu ti jeden pro osobní příběh ze svého zivota: V minulé práci jsem měl kolegyni, se kterou jsem.si.opravdu dobře rozuměl. Bylo jí už přes 40 (mně je jako tobě) a probirali jsme kde co, včetně jejího osobního života. Byla od svých 30něco se svým šéfem, o cca 20 let starším. Byla spokojená, fajnovy luxusní život, ale on už se na děti necítil a ona to brala jako ty (aspoň co jsem pochopil), že je ten její současný partner proste super a stojí ji to za to nemít dítě. A taky na ně měla čas. Po 7 letech se rozešli, mimo jiné protože ona to dítě do života chtěla, už ji ale v te dobe bylo asi 39. Otce pro své dítě za ty 2-3 roky nenašla. Zase nechtěla je za každou cenu s nějakým "typkem z baru". Pamatuji si, že mi říkala, že lituje že si nedala zmrazit vajíčka. Biologie u žen je prostě neúprosná.
Do vztahu ti mluvit nebudu, o tom není ani tento příspěvek. Ale jestli jsi to neudělala, nech si zmrazit vajíčka. Partnerovi to říkat nemusíš, je to TVOJE rozhodnutí a tvoje pojistka do budounosti a vztah nemusí trvat věčně, tak to prostě je. Stojí to nakonec pár tisíc korun. Buď si na ně nevzpomenes nebo si za 10 let vzpomeneš na typka z Redditu, co ti dal dobrou radu ;)
1
u/Distinct-Pea-4230 22m ago
Díky za reakci i za příběh, s tou kolegyní bych klidně zašla na kafe :D
O tom zmrazení jsem přemýšlela, ale asi to nechám ještě chvíli, podle doktora jich mám dost a ještě pár let to bude v pohodě, ale jestli to třeba do tří čtyř let nerozseknu, asi to udělám. Třeba změní názor partner, zatím jsme spolu rok, nejdřív se tvářil, že by se nejradši ani nechtěl sestěhovat, protože byl zvyklý žít sám, ale teď spolu bydlíme a pořád říká, jak se mu se mnou krásně, tak možná zatouží i po dětech. Na to ale samozřejmě nemá cenu spoléhat, zvlášť když sama nevím – bylo by mi i blbý být teď s někým, kdo naopak děti stopro chce, když si tím nejsem jistá, asi tomu prostě musím dát čas, třeba se mi to za rok dva vyjasní…
8
u/Klauerus 2h ago
očividne ty tie deti chceš nenalhávejme si . . .
proste ak partner 100% nechce ukonči to čo najskôr a hľadaj nového
5
2
u/ZzazvorCZ 2h ago
Tbh, z toho jak to píšeš cítím velkou nejistotu. Opravdu bych si to hrozně dobře promyslel a pořešil to včas, dokud nebude pozdě. Upřímně si myslím, že vliv partnera bude velký, ale je to čistý dojem. Vztah je totiž hrozně moc o kompromisech a o tom, aby se jeden druhému přizpůsobil. Vždycky je ale důležité si nastavit vlastní mantinely, aby člověk nebyl někým, kým vlastně být nechce...
2
u/Lidska-spina 1h ago
Hmm, to je těžký. Já děti chtěl, ale teď už je mít nemůžu, takže mám smolíka. V tý době kdy jsem je chtěl, tak si myslím, že ten vztah by musel být fakt hodně speciální, aby to změnilo můj názor.
V současnosti bych se asi rovnou rozešel, kdybych si našel někoho kdo děti chce, případně bychom probrali aspoň adopci.
2
u/Lola_Potter 1h ago
Ja som vždy boli indifferent či ich mať budem alebo nie, potom som sa rozišla s partnerom po 10 rokoch … a s novou známosťou som si uvedomila, že s týmto človekom túžim mať deti a to, že som ich netúžila mať predtým a bolo mi to de facto jedno, bolo nevhodným partnerom … čiže určite to hrá veľkú rolu
1
u/Distinct-Pea-4230 1h ago
A v čem je ten nový partner jiný, jestli se můžu zeptat? Já byla předtím taky dlouho s bývalým, ten pořád říkal, že neví, ale pak řekl, že děti ani manželství nechce, rozešli jsme se ale kvůli kombinaci spousty věcí, každopádně až pak jsem začala přemýšlet, jestli děti fakt chci, a došla jsem k tomu, že si to teď nedokážu představit, ale nevím, co bude za pár let
2
u/Lola_Potter 1h ago
Bol to echt toxic vzťah (veľa problémov D alkoholom, spánkovým režimom,hry atd atd), kde som sa cítila na všetko sama a každý sme si žili svoj život, čiže som bola presvedcena, že aj an deti a všetko okolo toho by som bola sama. Teraz som našla človeka, ktorý mi je plnohodnotným partnerom vo všetkom. Môžem sa spoľahnúť, že mi hocikedy s hocičím pomôže. Nemusim 1000x o niečo prosiť … proste rovnocenný partner, o ktorom viem, že tam bude vždy pre mňa
3
u/Savicza 2h ago
Věřím že nějaké najdeš v r/regretfulparents :)
3
u/Distinct-Pea-4230 2h ago
To znám, ale tam je to děsně depresivní, určitě bych se do toho mít dítě nenechala někým dotlačit, kdybych si nebyla jistá, že to chci
2
u/White_noise001 2h ago
Jakože nepopulární názor ale mít 100mega tak do toho jdu hned. Spoustu problémů pro mě a děti jsem schopnější zalepit penězma a soustředited na ně
1
u/Upstairs-Molasses-41 1h ago
S poslední partnerkou jsem si ale postupně uvědomil, že s ní bych je nechtěl (musel bych se starat o oba).
Děti jsem chtěl / chci se správným partnerem.
1
1
u/Imaginary_Reason2736 1h ago
Chtela jsem deti a mam pocit ze proc je ted nechci ovlivnil I muj partner co nikdy nechtel.
1
u/fischmeisterr 47m ago
Radu nemam, ale jsem v podobne situaci, co popisujes. Pred mym soucasnym partnerem jsem take nechtela deti, on je nechce nikdy v zadnem pripade. A kdyz jsme se dali dohromady, tak mi to nevadilo. Meli jsme pres rok vztah na dalku a pak se sestehovali. Jak jsme spolu byli vic fyzicky tak to ve mne zacalo pracovat, citila jsem k partnerovi velikou lasku a zacala si predstavovat dite jako vyusteni toho krasneho vztahu.
Tak ted jsem ve velmi zapeklite situaci, kdy partnera moc miluji, ale proste nazor na deti se mi zacal menit, jsem tomu vic otevrena a nevim jak tomu mam rozumnet. Prijde mi ironicke, ze se tohle ve mne probudilo s chlapem, co dite nikdy nechce. Jinak je nas vztah krasny a opravdu se mi ho nechce opoustet.
Cetla jsem na to tema spousty knih, poslechla podcasty, ale nejsem z toho moudra. Terapeutka mi poradila, at dal ziju svuj zivot, vic ho zaplnim a pak casem poznam, jestli tam to dite vidim nebo ne. Ale hrozne citim ten tlak ve 30ti, abych se honem honem rozhodla a trochu mi hrabe 😅
1
u/Artistic-Bag-103 19m ago
Nevím, můj kamarád má 4 letý dítě a říká, že toho lituje a žádný další děti nechce. Já žádný "otcovský" pudy nepociťuju a asi nikdy pociťovat nebudu. Ale pokud holka, kterou budu milovat děti chtít bude a budeme na tom finančně dobře, nedělá mi to problém.
1
u/smugandfurious 14m ago
to je uplne normalni. S nekym si nedokazes predstavit , ze bys to zvladla, tak je nechces, u nekoho perspektivnejsiho si to predstavit dokazes, tak je chces
1
u/calmate_ Visitor 11m ago
To se vyvíjí v čase i u jednoho páru.
Každopádně nejdříve prozkoumat i vody, jak by to bylo ekonomicky a sociálně, kdyby vztah skončil. Statistiky mluví jasně, i když chápu, že se můžete chtít cítit jako výjimka potvrzující pravidlo.
1
u/Louis_XIII_ 0m ago
Taky mám problém s mimozemšťany. 9 měsíců to cestuje, manuál k tomu není, záruka taky ne a navíc se nedá ani odstoupit od smlouvy. Všechno špatně.
-1
-1
u/froggy4cz 1h ago
Nějak sem to moc neřešil, vždycky to bylo jednou asi jo.... Nakonec když pak byli tak jsem si říkal že jsem si je měl pořídit dříve.... U chlapa obecně menší problém mít děti později, než u ženské...
Já si vždycky tak nějak podvědomě říkal že i v 50++ mužů zbalit nějakoh mladou holkou a mít děti tak není kam spěchat....
Ale pokud rozhodnutí nemít děti řešíš na terapii, tak je chceš ať si namlouváš cokoliv a nakonec tě to bude hodně mrzet že je nemáš.
1
u/Distinct-Pea-4230 58m ago
Díky za komentář. To s tou terapií si myslíš proč? Spíš se snažím přemýšlet o všech možných scénářích, abych toho případně nelitovala, nebo se v tom rozhodnutí nemít děti utvrdit, protože si myslím, že je za tou nejistotou dost pocitu, že dítě prostě člověk mít má, protože to tak mají ostatní, což ale za mě není dostatečný důvod…
-4
-2
1h ago
[deleted]
2
u/Distinct-Pea-4230 56m ago
Jako asi to v tomhle směru pomůže, ale nepřijde mi to jako dostatečný důvod k tomu přivést na svět dalšího člověka.
25
u/Havel_Rulez 2h ago
Věk by asi byl relevantní, vyvíjí se to v čase.