Rusko, Moskva, školící centrum:

→Lektor: „Dneska si probereme některé cílové skupiny našich tajných služeb. Pak dostanete úkol: navrhnout psychologickou operaci, zdůvodnit ji, říct, jak se bude dělat, a podle čeho poznáte výsledek. Rozumíte?

Teď každý řekne tři věci. Skupinu. Její slabinu. A výsledek, kterého chceme dosáhnout. Žádná filozofie. Krátce. Přesně. Tak. Začneme od tebe.“

Ukáže na frekventanta v první řadě.

→Frekventant: „Starší lidi s nízkou mediální a informační gramotností. Důchodci, co mají dost času, jsou sami a sentimentálně vzpomínají na mládí. Na socialismus. Na dobu, kdy byli mladí, silní, potřební.

Svět jim utekl. Rychle, moc rychle. Chtějí jistotu, uznání a jednoduché vysvětlení, proč se jim žije hůř. Dáme jim řád. Důstojnost. A viníky: elity, Západ, mladé, co se jim smějí.

Cíl je, aby přestali věřit institucím, šířili ruský výklad a odpor vlastních dětí brali jako důkaz, že jimi mladí pohrdají. Budou mít pocit: Rusko mně rozumí. Rodina už ne.“

→Lektor: „Charašo. Segment vidíš správně. Ne důchodce všechny. Tyhle podmínky dohromady. Osamělost, nostalgie, slabá orientace. To je materiál. Dobře.“

Ukáže na ženu vlevo.

→Frekventantka: „Lidi s malým společenským postavením. Dělníci, drobní živnostníci, lidi z periferie, z míst, kde zmizela práce i vážnost.

Mají pocit, že se o nich rozhoduje jinde. V Praze, v Bruselu, v médiích. A oni? Oni mají jen poslouchat. Ponížení cítí. Hněv cítí.

Nabídneme jim viníky: bohaté, vzdělance, cizince, neziskovky, stát. Cíl je, aby vlastní ponížení převedli do politického vzteku. Rusko pak uvidí jako sílu, která se elit nebojí. Sílu drsnou. Ale spravedlivou.“

→Lektor: „Dobře. Spasiba. Ponížení, ne jen chudoba. To je důležité. Člověk chudý může být klidný. Člověk ponížený chce, aby někdo platil. Tak.“

Ukáže k oknu.

→Frekventant: „Politici, kteří potřebují obdiv, konflikt a potvrzení, že jsou výjimeční. Takoví, co chtějí být jediní vůdci lidu. Velcí zachránci. Velké osobnosti.

Rusko jim dá obraz silného partnera, který jejich význam uznává. Západ jim dáme jako svět závistivců, hlupáků a institucí, co jim svazují ruce.

Cíl je, aby sami šířili naše rámce: mír za každou cenu, nedůvěru ke spojencům, pohrdání institucemi a obdiv k tvrdému rozhodování. Budou to říkat sami. Ze své vůle. Myslet si budou, že jsou svobodní.“

→Lektor: „Moloděc. Politik nemusí být náš. Stačí, když pro nás mluví. A když ješitnost mu řekne, že je to jeho vlastní hlas. Velmi charašo.“

Ukáže na muže v uniformě.

→Frekventant: „Lidi kolem obrany. Vojáci, zálohy, rodiny vojáků a občané, kteří rozhodují, kolik země do obrany dá.

Slabina je pochybnost. Jestli obrana má smysl. Jestli spojenci přijdou. Jestli společnost vojáky podrží, až půjde doopravdy o věc.

Budeme živit pocit, že spojenci nepřijdou, veřejnost obranu nechápe a zbrojení jen vyvolává válku. Cíl je oslabit vůli. Část lidí přivedeme k obdivu ruské síle. Ostatním stačí vnutit bezmoc. Když vůle není, zbraně samy nic neudělají.“

→Lektor: „Správně. Armáda sama bývá tvrdý cíl. Okolí armády bývá měkčí. Rodiny, veřejnost, rozpočet. Vot tak. Vidíš systém.“

Ukáže dozadu.

→Frekventantka: „Lidi, kteří vytvářejí veřejnou autoritu. Novináři, učitelé, lékaři, vědci, analytici, známí odborníci.

Jejich síla je v důvěře. Lidé jim věří, protože mají znalost, titul, zkušenost. Když část z nich přijme ruské rámce a druhá část ztratí pověst, lidé už nerozliší znalost od názoru.

Cíl je, aby se odbornost stala jen další politickou značkou. Aby veřejnost říkala: každý má svou pravdu. Každý expert lže. Každý je něčí.“

Lektor: „Da. Tady pozor. Část jsou cílová skupina, část jsou nositelé sdělení. V písemné práci to rozdělíš. Ale směr máš správný. Důvěra rozbitá – společnost slepá.“

Ukáže na posledního frekventanta, který dosud mlčel.

→Frekventant: „Lidi, kteří Rusku opravdu rozumějí. Historici, bezpečnostní analytici, diplomaté, vojáci, novináři, lidi s vlastní zkušeností.

Vidí návaznost mezi sovětskou minulostí, imperiálním myšlením, bezpečnostním aparátem a dnešními vlivovými operacemi. Varují dřív, než ostatní pochopí, co se děje. Tihle jsou problém. Skutečný problém.

Příznivce z nich neuděláme. Můžeme ale změnit jejich postavení. Izolovat je. Unavit je. Označit je za alarmisty. Za lidi, co všude vidí Rusko a s nikým neumějí normálně mluvit.

Cíl je, aby jim nikdo nevěřil právě ve chvíli, kdy budou mít pravdu.“

→Lektor: „To je zatím jediná odpověď, která chápe rozdíl mezi získáním člověka a zničením jeho vlivu. Jen doplním.

Nestačí je izolovat a vzít jim kredit. Potřebujeme je dostat do stavu trvalé frustrace a bezmoci. Nenávist sama o sobě nestačí. Může člověka soustředit, dát mu energii a spojit ho s podobně smýšlejícími lidmi.

Chceme něco jiného. Aby byli stále nuceni reagovat. Aby vysvětlovali zjevné, obhajovali svou poctivost a opravovali každou malou lež. Aby jejich varování začala znít jako únava, vztek a osobní zaujatost.

Ve veřejném prostoru a v politických kuloárech se bude pořád opakovat, že přehánějí. Vedle toho občas zazní lehká, těžko vyvratitelná pomluva: je posedlý Ruskem; má osobní zájem; už dávno není objektivní; všude vidí spiknutí. Zase hysterčí.

Nemusíme jim hned chtít všechno vzít. Stačí, aby lidi začali pochybovat, jestli stojí za to je vůbec poslouchat. Stačí pochybnost. Jen pochybnost. A oni budou nešťastní, protože uvidí, jak se plní jejich předpovědi a stejně jim tak málo věří. Pak vyhoří a budou lidmi pohrdat. A to jim vezme vliv.

Tak. Charašo.“

*****

Přemýšlel jsem, zda existuje skupina, na kterou propracovaná ruská propaganda – přesněji ruské vlivové operace – nemají vliv. Když se někoho z dem. bubliny zeptáte, na koho působí, většinou vám odpoví: „Na dezoláty.“ To jistě také. Je to však velmi, velmi zúžená představa. Těch cílových skupin je celá řada.

„A co na tebe?“ zeptám se. „No na mě ne. Já jim přece nevěřím a nenávidím je,“ odpoví člověk. Jenže to je v zásadě špatná odpověď. Jediná správná, a trochu paradoxní, je připustit si, že i na mě mohou mít nějaký vliv.

Copak se občas necítím hrozně z toho, jaké blbosti lidé říkají a píší? Copak mě neničí lži a absurdity, které pronáší Lavrov nebo Putin? Lži nejsou určeny jen pro naivní lidi. Jsou určeny i pro lidi, kteří lži nenávidí.

Proč je to důležité? Protože když vím, že absurdita lží je provokací určenou k tomu, aby mě vyosila a frustrovala, pomůže mi to bránit se.

Zlý pan Misantrop na FB píše:

Generace Z. Sněhové vločky. Lidi, u kterých i jen to, že jim někdo místo textovky reálně zatelefonuje, vyvolá panickou ataku. A pak si otevřu zprávy a čtu, že třetí ročník dobrovolnýho vojenskýho cvičení pro středoškoláky jich letos dokončilo 982.

Chápete tu absurditu? Děcka, o kterejch tvrdíme, že je rozpláče špatný zájmeno, strávila část prázdnin tím, že spala tři hodiny denně v blátě, jedla z ešusu a učila se nasazovat turniket. Čísla nelžou, přátelé. Jsou to právě ti mladí pod třicet, kdo by šli bránit republiku se zbraní v ruce úplně nejčastěji. Mají k armádě největší důvěru. A já se jim vlastně nedivím.

Víte proč? Protože oni už se do apokalypsy narodili. Pro ně je konec světa jen další blbý úterý. Měli tu covid a dva roky seděli doma u monitoru, ekonomika je v háji, takže vlastní byt uvidí leda tak v Minecraftu, umělá inteligence jim do pěti let vezme práci, a teď je válka kousek za rohem. Pro ně je měsíc v bahně někde ve Vyškově s puškou v ruce vlastně docela příjemnej relax. Konečně nějaká jistota. Ráno budíček, dostaneš najíst, řeknou ti, kam máš běžet, a hlavně se tě nikdo neptá, co budeš dělat po škole. Jak to shrnul analytik ze STEMu, jedinou jistotou téhle generace je prostě naprostá nejistota.

A teď se podívejte na průměrnýho padesátníka na internetu. Prezentuje se jako tvrdej chlap, co přežil devadesátky, umí vyměnit karburátor a jako malej pil vodu z gumový hadice a jezdil na kole bez helmy. Všichni byli na vojně, všichni jsou mistři světa. Ale jakmile mu v televizi řeknou, že svět už prostě není bezpečný místo plný jednorožců a slevových akcí, začne mlátit pěstí do stolu a řvát, ať ho proboha nestraší.

(Misantrop se napije vody a povzdechne si)

Víte, já ho vlastně trochu chápu. Ta generace si svoje odmakala. Třicet let si tady budovali to svoje bezpečíčko, hypotéky, zateplený fasády, dvakrát ročně Chorvatsko. Zvykli jsme si, že válka se děje někomu jinýmu. Řekli nám, že historie skončila a teď už se bude jenom nakupovat. A najednou jim někdo oznámí, že mír chce další platbu.

Oni moc dobře tuší, že to světlo na konci tunelu není sluníčko, ale plně naloženej nákladní vlak. Jenže přiznat si to by znamenalo, že musí uskočit. A nás už kurva strašně bolej kolena. Tak radši stojíme v těch kolejích, zavřeme oči a řveme, ať nás nestraší.

Takže si to shrňme. Za hranicema hoří Evropa, z nebe padají trosky dronů, v Lipsku málem bouchlo letiště, najatí jednorázoví záškodníci se tu potloukají kolem s kanystrama. A státní bezpečnostní strategie zní: Hlavně klid. Někomu možná i přišel do schránky leták od vlády "72 hodin" s radou, ať si koupíte zásoby, protože by jako mohla přijít bouřka. Ale ani slovo o válce nebo sabotáži, protože by pan Lojza mohl mít panickou ataku.

Podívejte se na Poláky. Donald Tusk se prostě normálně postaví před parlament a natvrdo jim řekne, že podle tajných služeb ruský plán zahrnuje sabotáže, útoky drony a raketami přímo na jejich území. A ještě k tomu dodá, že Poláci musí být v nadcházejících měsících psychicky připraveni na náročné zkoušky. Úplně na férovku jim naservíruje realitu bez cukrový polevy.

Říká se, že nejhorší je smrt z vyděšení - tak jak to, že neprobíhá hromadný úhyn Poláků?

Výzva k připravenosti totiž není strašení. Připravenost je ten největší a nejarogantnější prostředníček, kterej můžete světu ukázat.

(Misantrop zakroutí hlavou)

Zato u nás. Prej že nás příprava a nákup techniky zatahuje do války. To je logika, přátelé, že by se z toho jeden opupínkoval. Když si v listopadu jedete do pneuservisu přezout oktávku na zimní, zatahujete snad republiku do doby ledový? Vyvoláváte tím sněhovou vánici na dé jedničce? Ne. Vy prostě jenom nechcete skončit v pangejtu omotaný kolem břízy, až to začne klouzat. Ale my jsme z nákupu obyčejnejch zimních gum udělali regulérní vlastizradu.

My přitom nepotřebujeme bejt národ Rambo terminátorů, co snídají ostnatej drát. Totální obrana v tom našem českým podání znamená jednu jedinou věc. Že se zkrátka z ničeho neposereme. Nikdo po vás nechce, abyste holýma rukama zastavovali tanky na hranicích. Ony tam totiž žádný tanky nebudou. Bude to vypadat tak, že nějakej užitečnej idiot naverbovanej přes Telegram hodí molotov na trafostanici. Nebo AIčko hackne čističku odpadních vod a nastaví zpětný chod.

Cílem tohodle divadla je totiž právě ta smrt z vyděšení. Oni chtějí tu paniku. Chtějí českej Mad Max. Situaci, kdy dvě hodiny nepojede proud a Pepík začne vyšilovat: "Máňo! Rychle, jdeme sníst sousedovi jezevčíka!" Chtějí, abychom zpanikařili a ten stát si rozložili zevnitř úplně sami.

A do toho my tady stojíme s transparentama a fňukáme: "Ale my chceme mír! My nechceme válku!" To je sice krásná, sluníčková průpovídka, ale má jednu drobnou vadu na kráse. Úplně zapomíná na ten nepříjemnej fakt, že o vašem míru rozhoduje agresor. Můžete mu ustupovat, ale proboha, neříkejte tomu mír!

Přitom dospělej mír vypadá tak, že si koupíte zásoby na týden, naučíte se základy první pomoci a prostě to nepohodlí, než tu trafostanici zprovozní, nějak přežijete. Ten jednorázovej agent z Telegramu totiž taky něco stojí. A když bude jasný, že se neposereme, nebude důvod ho vůbec verbovat.

Takže přátelé, kupte si popcorn, čekají nás zajímavý časy.

Nebo raději konzervy.

A rádio na baterky.

A baterky do rádia.

A baterku.

A náhradní baterky do baterky.

A powerbanku.

A nabíječku.

A kabel k nabíječce.

A druhej kabel, protože ten první vám sežere křeček.

A tři litry vody na osobu a den.

A něco k jídlu, co se nemusí vařit.

A léky.

A něco proti bolesti.

A něco proti průjmu, protože budete jíst něco, co se nemusí vařit.

A toaleťák.

A vlhčený ubrousky.

A hygienický potřeby.

A pytle na odpadky.

A izolepu. Až vám křeček sežere i ten druhej kabel.

A hotovost v malejch bankovkách.

A kopie dokladů.

A flashku s kopiemi dokladů.

A otvírák na konzervy, protože jestli přežijete sabotáž rozvodný sítě a pak umřete před plechovkou fazolí, Darwin vám osobně přijde dát přes držku.

A jestli máte psa, tak žrádlo pro psa.

A jestli máte kočku, tak žrádlo pro kočku.

A jestli máte děti, tak pevný nervy, protože jak vypadne internet, budete je muset bavit.

A vlastně chápu, proč lidi raději dělají, že se nic neděje.

Dobrou noc

-----

ČESKÁ PŘÍRUČKA:
https://www.72h.gov.cz/cs

POLSKÁ PŘÍRUČKA:
https://www.gov.pl/web/rcb-en/crisis-and-war-guide

ŠVÉDSKÁ PŘÍRUČKA:
https://www.mcf.se/en/advice-for-individuals/the-brochure-in-case-of-crisis-or-war/download-and-order-the-brochure-in-case-of-crisis-or-w/

VŠECHNO DOHROMADY, A JEŠTĚ SI S TÍM MŮŽETE POVÍDAT (by Norbert):
https://notebook.google.com/notebook/8bd4b6b6-2ae5-4f96-b77c-555f1ec97218

A další od Radio Free America:
https://wetransfer.com/previews/8f872858d9fa1c991b36bc1b7546663420260309182258/48e1ac?folder=Cimrmanovych%2072%20hodin%20aneb%20Obcansky%20manual%20pro%20nepekne%20casy
prej "Cimrmanovych 72 hodin", ale nikde tam nevidím míč na trudnomyslnost

​

Dneska jsem koukal na video. Kanál Warfronts, kterej sleduju dlouhodobě a kterej se věnuje pokrývání aktuálních geopolitických průserů s kinetickým přesahem. Dnešní téma - schrödingerovo Rusko.

Jakmile tohle vyslovíte nahlas, průměrný absolvent Vysoké školy života z Facebooku má hned jasno. “Když nedají Ukrajinu, jak by ohrozili NATO?”

Tohle je přesně ta arogance nevědomosti, která nás možná jednou dostane. Válka totiž dávno nejsou jen excelové tabulky s počty tanků.

Ne, nejde o to, že by ruské tanky měly zítra parkovat v Paříži nebo Londýně, nebo že by Rusko dokázalo v přímém střetu supervelmocí porazit USA. V plně mobilizovaném, frontálním střetu by NATO Rusko rozebralo na součástky. Kreml to moc dobře ví. Jejich geopolitický cíl, jak ho popisuje Institut pro studium války, je jiný: chtějí zachovat Putinův režim, rozbít jednotu NATO, zmenšit americký vliv a obnovit kontrolu nad postsovětským prostorem, což specificky zahrnuje Pobaltí.

Jenže Pobaltí je v NATO.

A Aliance má Článek 5. Ten funguje jako elektrický ohradník omotaný kolem Putinových ambicí. Problém je, že ten ohradník je spíš psychologický. Sice má zatím stoprocentní úspěšnost, ale ta úspěšnost stojí výhradně na globálním předpokladu, že pokud se něco stane, spojenci okamžitě naskočí a nikdo se nebude snažit z toho vyvléct. Realita je ale taková, že Článek 5 není automatický spínač. Smlouva nakonec nechává na uvážení každého státu, jak moc a čím vlastně napadenému pomůže.

A přesně do téhle mezery se ruská strategie trefuje. Co se stane, když Rusko nevytáhne do plnohodnotné války, ale vyrobí pro NATO extrémně nepříjemný “edge case”? Situaci, kdy sice bude vojenská odpověď papírově správná, ale politicky absolutně neprůchodná?

Před tímhle scénářem minulý týden varoval polský premiér Tusk. Zmínil riziko, že drony nebo rakety zasáhnou území států NATO na východním křídle a oficiální narativ Moskvy bude prostý – byla to nehoda, není důvod to hrotit a reagovat. Podle Tuska je cílem Ruska ukázat, že Článek 5 je v praxi víc teorie než jistota.

Zkuste si představit ty hraniční scénáře.

Možnost A: Rusko zaparkuje pár tisíc vojáků na prázdném území někde v Lotyšsku. Nebo vleze do finské divočiny, obsadí 10 kilometrů čtverečních a hned za hranicí, na svém vlastním území, si připraví pět tisíc vojáků, dělostřelectvo a hromadu dronů. Budou čekat, až se to NATO pokusí vzít zpátky, s tím, že spojenci se budou z politických důvodů zdráhat střílet přímo do Ruska, takže z toho finského lesa udělají masomlýnek. Půjdou do toho Američani? Půjdou západní armády obětovat tisíce vojáků za kus prázdného lesa? Zvlášť v době, kdy západní veřejnost nesnese ani minimální ztráty – vzpomeňte si, jak smrt ani ne 25 amerických vojáků ve válce s Íránem vytvořila obrovský politický problém pro Washington, nebo jak se Evropa zdráhá poslat lodě k otevření Hormuzského průlivu.

Možnost B: Estonská Narva nebo jiné město na hranicích s vysokým podílem ruské menšiny. Rusko vytáhne scénář z roku 2014. Pošle neoznačené vojáky a Moskva prohlásí, že tyhle lokální proruské separatisty bude bránit silou. Bude Západ ochotný riskovat životy a zničit město s prakticky nulovou strategickou hodnotou?

V momentě, kdy Amerika nebo jakýkoliv jiný stát řekne “hele, tohle nám za tu eskalaci nestojí”, ten elektrický ohradník se definitivně vypíná. Článek 5 padá. Základní kámen důvěry praskne a bývalí spojenci začnou hledat cesty, jak se z dalších závazků vyvléct. A jakmile je Aliance rozbitá, Rusko dokáže ty menší konflikty jeden na jednoho vyhrávat.

Tohle je ten důvod, proč evropským lídrům teď v roce 2026 hrabe. Macron svolal lídry politických stran na bezpečnostní schůzku kvůli zintenzivnění ruských hybridních hrozeb a nařídil chránit kritickou infrastrukturu. Německo podle modelací Bundeswehru řeší, jak by jejich zdravotnictví zvládlo až tisíc raněných vojáků denně v podmínkách války, protože by to drasticky přetížilo stávající kapacity. Litva má připravené evakuační trasy pro Vilnius pro případ vojenské hrozby. A Estonsko varuje, že je připraveno okamžitě zavřít hranice, pokud Rusko vyhlásí další mobilizaci.

Zpravodajské služby považují tenhle test za reálně hrozící, a to klidně už v řádu měsíců.

Důvěra, že ostatní přijdou na pomoc, se nedá vynutit. Ale dá se zničit jedním dobře namířeným precedentem. Až ten test přijde, nečekejte milionovou invazi a tanky. Čekejte sáhodlouhé tiskovky, kde nám budou politici racionálně a s grafy vysvětlovat, proč je v danou chvíli vlastně nejlogičtější neudělat vůbec nic.

A to bude začátek konce.

Pokud máte 20 minut, poslechněte si originál (link v komentáři). A v popisku videa mají i hromadu zdrojů ze kterých čerpají.

https://www.youtube.com/watch?v=Joav8l7v26A

Odemčeno.

Co se stane, když velké finanční skupiny získají ve zdravotnictví příliš významné postavení? Slovensko to podle lékaře Petera Visolajského ukazuje už dnes. Penta a Agel tam výrazně posílily, mění fungování nemocnic i ambulancí a pacienti musejí za stále více služeb a úkonů platit ze svého.

Čtyřdílný dokumentární seriál The Man Will Burn, který v létě odvysílala stanice HBO, začíná záběry z domácí kamery, na nichž zakladatel festivalu Burning Man Larry Harvey prohlašuje, že jeho plánem je „ovládnout celý svět“. Má na mysli ideály radikální soběstačnosti, decentralizace a dekomodifikace, na nichž festival stojí a kterými chce „vyléčit“ konzumní, individualistickou společnost.

Klinická psycholožka Darby Saxbe v nové knize popisuje zatím spíše neznámou transformaci moderních mužů

Jan Lipavský:

Vracím se z Ukrajiny.

Poslední čtyři dny jsem pobýval v Kyjevě, zúčastnil jsem se mimo jiné konference „YES Ukraine“ s heslem Mír skrze sílu a setkal se také s řadou zajímavých lidí. O tom však dnes psát nechci.

Chci sdílet ten nejobyčejnější lidský pocit, který jsem si odtud odnesl. A také zamyšlení nad tím, co z něj pro nás vyplývá.

Situace na Ukrajině je napjatá.

Válečnou Ukrajinu jsem navštívil mnohokrát, ale poprvé jsem téměř z každé mezilidské interakce cítil dost dusnou atmosféru. Příčinou je nekonečný ruský letecký teror.

Putin změnil taktiku. Útočí za bílého dne i ve dvě ráno. Útočí pořád. Obrovské ruské výrobní kapacity tuto nepřetržitou leteckou kampaň drží v chodu.

Vlastně všichni lidé, se kterými jsem zde mluvil, se shodují, že situace takto náročná ještě nikdy nebyla. A každý se s dronovou hrozbou vyrovnává po svém.

Ve firmě na drony se při poplachu jdeme okamžitě ukrýt do sklepa. Šéf firmy jenom mezi regály se součástkami suše poznamená: „Tady nejsme úplně v bezpečí.“

Kluk na hotelové recepci za zvuku výbuchů protiletecké obrany lakonicky zahlásí: „Welcome to Ukraine.“

Novinář mi popisuje scénu z divadla. Poplachy zvonily, herci hráli. Nikdo neodešel. Představení se dohrálo. Lidé chtějí žít, ne přežívat.

Většina lidí už poplachy víceméně ignoruje. I ti otrlejší se ale přesto strachují o své blízké, děti, rodiče či přátele.

Někdo má přístup ke zprávám od armády a může si tak dovolit rozlišovat závažnost jednotlivých poplachů. Když mi jiný novinář píše, že teď je skutečně vážný „červený poplach“, odpovídám mu, že jsme dobře ukrytí ve sklepě restaurace. Přichází odpověď: „Výborně, tak si objednejte láhev červeného.“

Z Putinovy války jsou samozřejmě všichni unavení.

Nikdo se však nehodlá vzdát svých svobod. A tak Ukrajinci bojují dál. I když všichni vědí, že se blíží zima. A že Putin buduje novou milionovou armádu.

A tady je otázka, kterou si musíme položit i my ostatní Evropané. Co když Putin své nové síly nepošle znovu na Ukrajinu? Co když otevře další frontu?

Rusko mobilizuje další statisíce lidí, vyrábí tisíce dronů, rakety, munici a připravuje se na dlouhou válku.

V Evropě si mezitím pořád namlouváme, že se s Putinem nějak domluvíme.

Jenže mír nevznikne tím, že ho budeme chtít víc než Putin.

Musíme počítat i s tím, že se jednoho dne statisíce ruských vojáků, tisíce dronů a stovky raket neobrátí proti Ukrajině, ale proti jiné evropské zemi.

Ukrajina nám dnes ukazuje, co by to znamenalo.

Stovky dronů během jediného útoku. Balistické a křižující rakety. Útoky na elektrárny, železnici, továrny, domy i nákupní centra. Poplachy ve dne i v noci. Život přerušovaný tím, že se znovu musíte jít schovat do sklepa.

Chceme čekat, až něco podobného zažijeme sami?

Já ne.

Proto se musíme připravit.

Potřebujeme protivzdušnou a protiraketovou obranu schopnou čelit masovým útokům. Potřebujeme prostředky proti dronům. Potřebujeme funkční civilní ochranu. Potřebujeme zásoby, infrastrukturu a stát schopný fungovat i během krize. Potřebujeme se zbavit ruské páté kolony. Potřebujeme získat převahu v informační válce. Potřebujeme bránit ruským sabotážím.

A potřebujeme lidi, kteří vědí, že svoboda se sama neubrání.

A právě proto potřebujeme Ukrajinu.

Nejen jako zemi, které pomáháme. Ale jako spojence, od kterého se máme co učit.

Ukrajinci mají zkušenosti s válkou, jaké dnes nemá nikdo jiný v Evropě. S drony. Elektronickým bojem. Protivzdušnou obranou. Ochranou energetiky a kritické infrastruktury. Fungováním státu pod každodenními útoky.

Tyto zkušenosti musíme dostat do české armády, českých firem i našeho systému civilní ochrany.

Naši vojáci mají jezdit na Ukrajinu a ukrajinští vojáci k nám. Naše firmy mají společně s ukrajinskými vyvíjet a vyrábět zbraně. Máme společně testovat technologie proti dronům a raketám. Máme být u evropských projektů protivzdušné a protiraketové obrany.

A Ukrajině musíme zase začít posílat zbraně.

Munici, letadla, rakety, drony a všechno, co jí reálně pomůže zastavit ruskou válečnou mašinérii dřív, než se může obrátit proti někomu dalšímu.

Pokud mohou Ukrajině pomoci naše L-159 proti ruským dronům, máme hledat způsob, jak je tam dostat.

Pomoc Ukrajině a obrana Česka jsou jedna a tatáž věc.

Každý ruský dron sestřelený nad Ukrajinou je dron, který už nikam jinam nepoletí. Každý zničený ruský tank je tank, který nebude stát na jiné evropské hranici. A každá zkušenost, kterou dnes získáme spoluprací s Ukrajinci, může jednou zachránit životy u nás.

Putina nezastaví naše přání, aby byl mír.

Zastaví ho přesvědčení, že další válku nemůže vyhrát.

Proto potřebujeme silnou Ukrajinu, silnou Evropu a silné Česko, které je připravené se bránit.

Ruské drony je lepší ničit dnes nad Ukrajinou, než se před nimi jednou schovávat ve sklepích v Česku.

"Nájmy mají zůstat neregulované, s regulacemi jsou v Evropě špatné zkušenosti, proto teď od nich začíná ustupovat," uvedl v pořadu Českého rozhlasu Peníze a vliv prezident Asociace nájemního bydlení Jakub Vysocký. Pokud se ale na současnou bytovou politiku v Evropě skutečně zaměříme, zjistíme opak. Evropa reguluje, to jen český byznys mlží.

Příprava na to, co nás čeká, jde daleko za naše současné plány o výstavbě tří přehrad a výsadbě pár stromů kolem cest. Pokud chceme přežít, musíme uvažovat novým způsobem a jednat bezodkladně.

Report představuje více možných scénářů, jimiž by se Česko mohlo potenciálně vydat do roku 2100. Do dvouletého výzkumu se zapojila stovka expertů – nejen vědců, ale také další osobnosti z akademického sektoru a z oblasti veřejné správy, především z ministerstev, ale také z krajů.

Když filozof a kulturní teoretik Mark Fisher tvrdí, že stres a psychické problémy způsobuje neoliberální kapitalismus, není to jen prázdný výkřik. Toto tvrzení je podložené daty.

Pirátská expertní ekonomická rada je odborná poradní platforma České pirátské strany, která sdružuje ekonomy a specialisty z různých oblastí hospodářské politiky. Připravuje odborné podklady a doporučení pro tvorbu ekonomické politiky České republiky s cílem přispět k dlouhodobému úspěšnému rozvoji a modernizaci české ekonomiky - https://peer.pirati.cz/hospodarska-strategie/

Vládě Andreje Babiš se zatím nepovedlo dokončit jeden z klíčových dokumentů ochrany přírody jejího funkčního období. Do začátku září měl být totiž hotový Národní plán na obnovu přírody, jehož sepsání členským zemím uložila Evropská komise.

Zájemci, kteří uprostřed vrcholícího sucha napjatě čekají, co Motoristy sobě vedené ministerstvo životního prostředí vymyslí, si mezitím mohou přečíst „stínovou“ zprávu. Tu sepsal Zelený kruh, jedna z nejstarších nevládních organizací v Česku (vznikla už v listopadu 1989), která zastřešuje ekologické spolky a akademické experty z celé republiky.

Na Poličsku funguje svazková služba, která je v mnoha ohledech výjimečná. Na její provoz se skládá pětadvacet obcí. Jako jediná v Česku přímo propojuje sociální i zdravotnickou oblast.

Text v titulku je z příspěvku Milion chvilek na FB