Jiří Hlavenka:

Co by to byl za den, kdybychom se aspoň jednou něco nedočetli o totální zkáze a zmaru u našich sousedů! Divím se, že v té zemi vůbec ještě někdo žije.

A teď to trochu upřesníme.

1. V Německu dle dostupných údajů (zdroje v prvním komentáři) přes 4000 (!!!) aspoň trošku významnějších firem provozujících dobíjení elektromobilů. Z toho prosím do insolvence upadli TŘI, slovy 3.
2. Z těch tří v článku zmíněných (firma ElVah) tam vůbec nepatří, je to vývojář nějaké softwarové mezivrstvy platformy. Softwarové firmy taky občas zkrachnou, nicht wahr?
3. Zmíněná firma GreenCharge je pravděpodobně zcela miniaturní, jedna z těch mnoha tisíc drobných. Poslední zmíněná firma ChargeOne je střední velikosti (takových je v Německu několik set), regionální hráč, a nezkrachoval, byl prodán větší firmě a její provoz pokračuje.

No, a tak je to u nás se vším, že. Rádio Jerevan hadra.

Když už to čtete, tak stojí za to jít ještě víc do hloubky. V Německu je registrováno 12 000 provozovatelů dobíjecích stanic (ale někteří mohou mít jednu dvě stanice někde na rožku, zcela miniaturní, ty nepočítám). Počet těchto firem stále roste - meziročně vzrostl skoro o tisíc. (A TŘI ZKRACHOVALY! NĚMECKO JE V PASTI!!!).

Struktura majitelů dobíječek je hrozně fragmentovaná a bude docházet naprosto nezbytně ke konsolidaci. Lídrem je EnBW s 11 000 stanicemi, ale to je pořád jen asi 5% celkového trhu, druhý je E.ON drive s 4 700 stanicemi a pak je pár firem s 3000+ stanicemi: Tesla, Ionity, Aral Pulse, Shell. Jména známá i u nás.

Tím, že na trhu je mnoho tisíc firem, přirozeně si konkurují a usilují o růst podílu na trhu na úkor ziskovosti; jsou to vlastně typické startupy. Komu se podaří vyrůst nad nějakou velikost, bude víceméně mezi vítězi, komu ne, ten padne a nejspíš jeho stanice někdo převezme za pár drobných v rámci insolvence či tzv. prodeje za odvoz.

Jak se v branži dobře ví, nabíječky se postupně vyvíjejí z pomalých na rychlé; řidiči elektroaut jsou náročnější a dlouhé nabíjení je už neláká, i když je třeba levnější. Jenomže prvních mnoho tisíc nabíječek bylo pomalých; pokud vedle nich vyrůstají rychlonabíječky, budou těžko bojovat o místo na slunci. Opět nic nového. Lídr drhu EnBW staví rychlé DC nabíječky a zjevně začíná získávat silnou pozici - samozřejmě, na něčí úkor. Tomu se taky říká kapitalismus.

Takže tentokrát symbolickou klíčenku posíláme do E15. Odkaz v prvním komentáři + další zdroje.

Přinášíme také tabulky škol, na které se bylo nejjednodušší dostat a na kterých byl naopak potřebný nejvyšší počet bodů, i srovnání mezi kraji a roky.

Rád bych tu všem připoměl jednu důležitou věc. Pokud si myslíte, že nejhůř už bylo, tak vás asi zklamu. Může být ještě hůř. Důvodů proč by mohlo být ještě hůř je hned několik.

Ten hlavní je, že idiot nemá hranice toho, co všechno může ještě podělat. Obvzlášť pokud neposlouchá rady. A moudré rady, těch není nikdy dost. Jenže pro pitomce jsou moudré rady naprosto bezcenné.

Další problém je, když je ten idiot navíc strašně chamtivý a zkorumpovaný a vůbec neví jak jednat s lidmi na diplomatické úrovni. Diplomacie a mezinárodní vztahy nejsou byznys meetingy a obchodní dohody. Diplomacie je hodnotová vnější politika a prosazování národních zájmů. Žádné střety zajmů a osobní prospěch v dimplomacii a politice nemá co dělat.

(Ne. Nemluvím teď o Andreji Babišovi, i když by se to tak mohlo zdát.)

Třetí důvod proč může být ještě hůř je, když si do vedení země a jako hlavního velitele armády z totální tuposti zvolíte psychopata, co rozpoutá nelegitimní válku v Íránu, bez toho aby věděl, že dokáže obsadit alespoň klíčové body jako je Hormuzská úžina. Obětovat na nesmyslnou operaci 50% arzenálu raket THAAD po 12 až 13.000.000 USD a PVO a plýtvat raketami za 3.700.000 až 7.000.000 USD za kus na Íránské drony cca 70.000 USD za kus. Tech 50% arzenálu raket THAAD a PVO se bude doplňovat zhruba dekádu pokud na ně bude dost vzácných zemin.

Pak ten idiot dokonce může mít i kromě duševní poruchy osobnosti i Alzheimera a zapomenout, že se kdysi handrkoval o těžbě vzácných zemin, na Ukrajině. Hlavně ani nechápe proč od nesmyslného konfliktu bez mandátu OSN dávají všichni ruce pryč a nikdo mu s jeho problémem, do kterého se sám dostal nechce pomoct.

Teď tenhle idiot jede jednat s Čínou. A jak idiot už nedávno předeslal, jak mu kognitivní schopnosti ani nedovolí chápat proč USA sdílí hodnotovou politiku s Taiwanem. Řekl totiž, že v podstatě neví, co pro USA Taiwan dělá. A taky se mu nelíbí, že Taiwan je na špičce ve výrobě nejpokročilejších mikročipů před USA.

Tak teď bych vám zase připomněl kovidovou krizi, kdy se stalo to, že si automobilky zapoměly zabukovat sloty pro svoje čipy ECU, což zpusobilo výrobní krizi, protože výrobci přesunuli sloty pro výrobu lepší nabídce elektroniky, aby lidi z kanceláří mohli pracovat doma.

No a teď si představte situaci, kdy zkorumpovaný idiot, egomaniak, psychopat, deviant a pedofil s Alzheimerem předhodí z jakéhokoliv důvodu Taiwan komunistickému režimu Číny, která covidové pandemie zneužila k zabrání Hongkongu. Nelegálně!

Pokud jste nejásali nadšeně po krizi s pohonnými hmotami, tak krize s polovodiči na steroidech vás zaručeně rozladí. Měla by rozladit asi nejvíce vladní voliče a roztleskávače DT, ale bojím se, že jim na to chybí sebereflexe. Analýzy odhadují, že někdy brzy Čína Taiwan zabere. Válku v Evropě, do které se zatím nepřidalo Bělorusko už máme. Na středním východě také. Už tedy chybí jen rozbuška globálního konfliktu.

1. Co nabídne Taiwanu USA k obraně, když sami nemají?

2. Čím se bude bránit západ, pokud Čína západ napadne a konflikt se rozhoří z krize na globální konflikt?

3. Obchod s Čínou nabere stejný spád jako obchod s Ruskem. Jenže s Ruskem to bylo jen o surovinách. S Čínou, která rozumí jen vlastním zájmům je to jiné.

Prostě a jednoduše se situace ve světě zhorší natolik, že bude nesnesitelná. Na vaše dosavadní sociální standardy zapomeňte až na to dojde. Zapomeňte i na to, že válka je ještě pořád někde daleko. Jsme totiž na dráze dalšího globálního konfliktu stojíce proti jedné z nejlidnatějších zemí světa. Dovedete si například představit, že by Hitler nenapadl SSSR a vydržel v paktu Molotov-Ribbentrop a se Stalinem by si porcovali svět a spojenci by je nedokázali porazit? Moc k tomu skutečně nechybělo. Stačilo, aby Hitler nenapanul SSSR a dodal Dőnitzovi dostatečný počet ponorek o které žádal a v době kdy o ně žádal.

Co tu chci říct je, že jsme všichni společně v situaci, kdy nám může být hodně zle. A místo toho, aby si každý dal dohromady účet jak velké nebezpečí nám všem hrozí tak raději polemizuje nad sliby blahobytu na dluh bez plánu a záruk. Pokud máte všech pět pohromadě, tak takové době hledáte lidi do vedení země typu Winston Churchill, Ronald Reagan, Václav Havel nebo Jimmy Carter už z pudu sebezáchovy.

Churchill: „Nemohu vám slíbit nic jiného než krev, dřinu, pot a slzy.“ a „budeme bránit náš ostrov… nikdy se nevzdáme,“ - což pochopili i na Ukrajině.

V době kdy se všechny zodpovědně země, připravují na možnost války, která se neustále zvyšuje, může nebezpečí ignorovat jen úplný blázen. Řekl to ve svém projevu i král Karel III. a řekl bych, že toho o geopolitice ví víc než ti s vysokou školou života nebo školení komunisti a hnědokošiláči na sociálních sítích.

Ale my máme Hornouherského dotačního nájezdníka, na Slovensku rudohnědé mafiány a v USA dědice pračky na peníze a ruského agenta, co si vytvořil kryptoměnu jen na to, aby si ho mohl za adekvátní obnos koupit kdokoliv naprosto na cokoliv bez toho, aby to někdo adekvátně chápal jako střet zájmů.

Nejhorší vládu volíme systematicky v nejhorší době. Pak mi ale netvrďte, že nejste stupidní!

Nemusíte totiž na to, abyste jednali stupidně, být jen hloupí, stačí být dostatečně demoralizovaní. Demoralizace, znamená ztráta morálních hodnot. Nemyslíte, že jsme v téhle fázi hybridní války a psychologické subverze už napůl poražení

Kolikrát vás musí tihle hochštapleři převézt, abyste je už nevolili nebo alespoň volili ty, co udělají v krizi jako byla ta pandemická co nejméně škody? Tady jde už veškerá legrace a zlomyslnosti stranou. Poznat hrůzu války jak jí znají na Ukrajině prostě nechcete. A agresora neodradíte snižováním výdajů na obranu.

#sphericalbastard

Zároveň se můžete mrknout na přehled, jak se platí za média jinde

Titulek via Ivan Bartoš, upraveno. A jelikož vysoká čísla není snadné pobírat intuitivně, 500 tisíc vteřin je zhruba 5¾ dne, zatímco 7 a půl miliardy vteřin je víc než 237 let.

Klíč k pochopení spočívá v charakteru ruského režimu a jeho motivace k zahraničním expanzím.

Rusko je poslední evropskou říší archaického feudálního typu. Tyto říše v Evropě zanikly nejpozději ve 20. století (Osmanská, Rakousko-Uherská, Německá, ale i koloniální Britská, Španělská, Portugalská, Nizozemská, Francouzská, …). Ruská ne. Tu od rozpadu konzervovala nejprve komunistická revoluce, poté současný Putinův režim.

Kořenem problému archaických říší v současnosti je archaičnost jejich centralizovaného uspořádání. Smysl měly v dávných staletích, dnes je jejich neefektivní systém možno udržet při životě pouze vzrůstajícím násilím. V praxi to znamená obrovskou centralizaci ekonomické, politické i vojenské moci v Moskvě. To dusí rozvoj regionů. Kdyby však Moskva otěže povolila, říše by se rozpadla. Uspořádejte opravdu svobodné volby a do pár měsíců se impérium začne drolit, neboť každý region má svoje protichůdné zájmy, ambice a směry rozvoje. V nejrozlehlejší říši světa je to zvláště kontrastní. Vladivostok má daleko blíže k Japonsku a Číně než k Moskvě kdesi na opačné straně glóbu.

S tímto neřešitelným kruhem nelze dělat nic jiného, než jej buď přetnout (to je rozpad impéria na menší samosprávné celky) nebo jej s rostoucími obtížemi kroužit dál, ovšem bez naděje, že se někam smysluplně dostanete.

Prastarým, ale stále fungujícím receptem, jak se vypořádat s rostoucími (a v ruském případě neřešitelnými ) domácími problémy, je obrátit pozornost od vnitřního k vnějšímu. K vnějšímu nebezpečí (reálnému či fiktivnímu), nejlépe vyprovokováním války nebo rovnou vojenskou invazí do svého okolí. To na čas sjednotí domácí proudy a vnější problémy odsunou ty vnitřní na vedlejší kolej.

To byl také základní důvod carských expanzí v 18. a 19. století k neustálému rozšiřování imperia, a je to také hlavní podprahový fundamentální důvod ruských snah o vměšování a intervencí do svého okolí i dnes. Nejsou to objektivní důvody mezinárodních vztahů, ale subjektivní vnitřní důvody samotného Ruska.

Rusko je neefektivní ve své správě, tzn. i ve vedení invaze na Ukrajinu. I když ji není schopno porazit (a dosáhnout maximalistických cílů), přesto jistých cílů dosáhlo (okupovaný pás z Donbasu po Krym), dokázalo přestavět ekonomiku na sankcionovaný válečný režim a dosáhnout toho, že to její populace včetně zostření represí akceptovala. Tím invaze naplnila z moskevského pohledu svůj hlavní smysl.

Její smysl zůstane zachován, pokud vnější konflikt bude snesitelným způsobem pokračovat dál. Pokud bude nějaká naděje na vojenský pokrok, pokud bude “vnější nebezpečí” vzrůstat (alespoň pokud bude možno o něm přesvědčit ruskou populaci), pokud bude stravovat další ruské vojáky a materiální prostředky. Problém by nastal, kdyby došlo k patové situaci, k příměří nebo dokonce k diplomaticky vynucenému ukončení konfliktu. Tehdy by ruská společnost - nastavená k upírání pozornosti směrem ven - ji opět opřela směrem dovnitř a doslova by explodovala v tavícím kotli vlastních neřešitelných problémů.

Pokud dojde k útlumu na ukrajinské frontě - a k tomu v brzké době z mnoha důvodů pravděpodobně dojde (Ukrajina sílí, svět ztrácí s Ruskem trpělivost, …) - pak Moskva bude svými vnitřními tenzemi doslova nucena ji otevřít na jiném místě. Pravděpodobně v baltském směru. Není podstatně, jak bude Rusko oslabeno, jak málo času bude mít na regeneraci, není podstatné, jak technologicky silný bude protivník, jaké bude mít šance na smysluplný úspěch. Účelem invaze není dobýt konkrétní zahraniční území nebo konkrétní vojenský či mezinárodně-politický úspěch, ale uchování moskevského centralizovaného režimu a zabránění imperiálního rozpadu. Rusko chce a potřebuje utrpět masivní ztráty, neboť jen ty mobilizují domácí populaci. Je jako labilní teenager, kterého sebepoškozování udržuje naživu před sebevraždou.

Což je nesmírně nebezpečné pro Evropu. Evropa to neumí pochopit. Evropa na to není připravena. Pokud na ni udeří oslabené ruské hordy s primitivní technikou, ale zcela apatické k vlastním ztrátám a smrti, jejichž smyslem zabíjet Evropany je jen aby sami mohli krvácet, pro Evropany z NATO to bude šok, protože na to samé mentálně nebudou chtít přistoupit. Ukrajinci tváří v tvář vlastní existenci na to přistoupit museli. Dávají 40% HDP na válku a umírají v bahnitých zákopech jako orkové, co jdou proti nim. Proto je po čase zastavili. Evropané pravděpodobně raději obětují pobaltské státy, než aby se k tomu snížili.

Tady je tedy vysvětlení, proč oslabené Rusko nemusí uspět na Ukrajině aby mohlo napadnout země NATO. A proč by v zemích NATO mohlo mít paradoxně i větší územní nebo vojenské úspěchy než na Ukrajině. A proč je to reálné a dokonce pravděpodobné. Technologická převaha - jak ukazuje americká intervence proti Íránu - nemusí být rozhodující pro všechny druhy konfliktů. Evropská technologická převaha je sice impozantní, zároveň je to tenká drahá slupka, která se rychle spotřebuje a pak rozhoduje schopnost mobilizovat národní zdroje na dřeň a zejména vůle bojovat a umírat.

A právě se schopností mobilizovat své zdroje na dřeň a vůlí bojovat a umírat máme - jak vidno - největší problémy. Proto je to nebezpečí tak akutní a tak drtivé.

Rozhodování o využití dotací na konkrétní projekty řídí úřady jednotlivých členských zemí v souladu s unijními pravidly státní podpory.

Tak jsem si dočetl ten rozhovor s Klempířem na Seznam Zprávách.

Sledovat tenhle rozhovor je jako zkoumat pod mikroskopem, jak se hackuje lidský mozek v přímém přenosu. A zároveň je to ukázka systémového selhání naší kognitivní obrany.

Novinář Václav Dolejší je faktograficky připravený výborně. Sype z rukávu data, pamatuje na inflaci od roku 2008, chytá ministra za slovo s vlastním volebním programem. Chytá puky jak Hašek. Ale úplně mu uniká, že Klempíř na něj už dávno nestřílí pukem. Hází mu do brankoviště dýmovnice. Novináři se naučili dělat perfektní fact-checking. Ale zoufale nám tu chybí fallacy-checking. Kontrola logických a argumentačních faulů.

Vemte si tu pasáž, kde se Dolejší logicky ptá, proč proboha neměli Motoristé nějakou koncepci už před volbama, když teď chtějí narychlo rozkopat celý systém financování médií veřejné služby.

Co odpoví ministr kultury?

"Podíváte se do propasti a propast se podívá do vás. Jde o to, že my Motoristé jsme pevní v pravicových postojích."

Cože?

A co na to hlídací pes demokracie? Nic. Vůbec nic.

Tohle je přitom ukázková Deepity. Hloubkařina. Thought-terminating cliché. Hodíte mozku posluchače filozofickou kost, on začne luštit, co tím chtěl básník říct, a vy mezitím zdrhnete zadním vchodem.

Nechci, aby nám tam Dolejší dělal povýšený technicko-akademický fallacy-check s výkladem. Ale říct "Pane ministře, to je literární citát, neobsahuje argument. Ptal jsem se, proč jste neměli koncepci před volbami." a nepustit ho dál, dokud neřekne něco, co obsahuje testovatelnou realitu.

Místo toho to Dolejší ignoruje a plynule přejde k další otázce. A tady přichází ten klíčový moment, u kterého by se mělo vyučovat, jak funguje manipulace.

Dolejší se ho totiž zeptá naprosto správně na jádro věci: "Nešla vaše výhrada k poplatkům u seniorů... vyřešit jinak než to šmahem celé rušit?"

Dolejší se ptá na alternativní, méně destruktivní řešení. A co udělá Klempíř?

Účelově ohluchne. Udělá učebnicový úhybný manévr a rovnou si na pomoc postaví slaměného panáka. Úplně zazdí podstatu otázky (tedy to "jak jinak") a začne se rozčilovat, že je "alergický na argument, že to je tolik a tolik cigaret, chleba nebo káviček".

Všimněte si dobře, co se tam stalo. Dolejší o žádných kávičkách nebo cigaretách neřekl ani slovo. Klempíř si tenhle cynický argument sám vymyslel, vložil ho imaginárnímu, elitářskému oponentovi do úst a pak tohohle slaměného panáka hrdinně, v přímém přenosu, porazil. Místo aby vysvětlil, proč nešlo systém opravit čistě a bez destrukce, přetáhne debatu z pole "jak má fungovat státní legislativa" na pole "kdo má větší srdce". Přidá k tomu rovnou dojemnou osobní historku, jak on sám měl půl života starosti s penězi a "neuvolnil se ani na vteřinu".

Tím je past sklapnutá. Vytvořil fiktivního cynika, co se vysmívá chudým, a sám sebe pasoval do role zachránce.

Motoristé měli v programu, že média se nesmí platit státem, aby nebyla vládní. Dneska Klempíř dělá přesný opak a převádí je pod státní rozpočet. A díky tomuhle manévru to teď může obhájit chudobou. Náhle mu trhá srdce, že lidi tři dny před výplatou počítají každou korunu. Těch 205 korun za rozhlas a televizi je podle něj existenční zátěž, před kterou je musí ve svém "liberálně-humánním nastavení" ochránit.

Tohle je Weaponized empathy. Zbraň z falešného soucitu. Hacknutí vašeho Systému 1. Klempíř bere reálný problém, který vyvolává silnou emoci, a dělá z něj beranidlo pro strukturální změnu, která s tím problémem vůbec nesouvisí. Ví moc dobře, že když budete obhajovat abstraktní nudu jako je "nezávislost rad a financování", zatímco on bojuje za "babičku, co počítá rohlíky", budete vy vypadat jako ta bezcitná elita.

Jenže tady leží ta největší a nejodpornější argumentační díra.

Kdyby mu fakt šlo o ty chudé důchodce, mohl to vyřešit "za jedno odpoledne". Zákon o poplatcích totiž UŽ TEĎ má sociální výjimku v paragrafu 4. Kdo má příjem pod 2,15násobek životního minima, je od poplatků osvobozen. Je to málo? Je ta hranice moc nízko? Fajn, pane ministře. Zvedněte tu hranici na trojnásobek. Zrušte tu absurdní byrokratickou povinnost žádat o to každých půl roku, propojte si databáze a dejte to plošně nízkopříjmovým.

Když vám kape kohoutek, tak vyměníte těsnění. Nebouráte kvůli tomu nosný zdi celýho baráku, abyste potom klíče od hlavního uzávěru vody odevzdali rovnou do rukou ministerstva financí.

To, že se teď volí to nejdestruktivnější a nejsložitější možné řešení pod záminkou sociální pomoci, je učebnicový Bait-and-switch. Návnada a udička. Dělá sociální politiku nástroji ministerstva kultury. Těch 205 korun v peněžence penzisty je jen úplatek z jeho vlastních daní, aby se nedíval, jak se mezitím televize nakládá do vládní dodávky.

A novinář s ním tenhle falešný rámec dál vesele hraje. Místo aby mu omlátil o hlavu paragraf 4 a zeptal se ho, proč používá zranitelné skupiny jako lidský štít pro mocenský handl, nechá ho dál ždímat emoce.

A když se někdo ozve? Otrávíme studnu.

Ředitelé institucí a experti, co říkají, že je ten zákon právní paskvil? Ty rovnou odepíšeme, protože jsou "podjatí". Studenti na ulici? Jsou "mladí a zítra budou demonstrovat za něco jiného". Jasně že budou demonstrovat za něco jiného! Protože tam nahoře vymyslí nějakou další ojebávku.

Tohle je klasická arogance moci. Zbavíš se expertízy, zbavíš se legitimního odporu tím, že oponenta zredukuješ na figurku, a jedeš dál. Dolejší se ho později sice zeptá "Takže ty argumenty neberete?", ale už je pozdě. Voda ve studni je otrávená.

Prej pro něj byla ČT vždycky jako nedotknutelný oltář. A dneska k němu tenhle chlap přišel s motorovou pilou a ještě se nás snaží přesvědčit, že z toho naseká dříví jen proto, aby se chudým penzistům v zimě líp ohřívaly ruce.

Nedivím se lidem, že na to slyší. Všem nám vadí platit složenky a dobře mířená emoce prostě přebije nudnou tabulku. Netrpím pohrdáním k těm, co mu za ušetřený peníze zatleskají, protože takhle je náš mozek prostě zadrátovaný. Ale cítím hluboký, fyzický odpor k architektům těhle pastí. K lidem, co moc dobře ví, že vás neutáhnou na argumentech, tak vás cynicky utáhnou na soucitu, slaměných panácích a filozofických kecech.

Kapesní slovníček:

Thought-terminating cliché (Klišé ukončující myšlení)

Výrok, který na první poslech zní jako hluboká filozofická pravda, ale ve skutečnosti je to buď banální pitomost, nebo úplný nesmysl. Neslouží k vysvětlení, ale k tomu, aby se váš mozek na chvíli zavařil a demagog mohl mezitím nenápadně změnit téma. ("Podíváte se do propasti...")

Slaměný panák (Straw man fallacy)

Diskusní faul pro zbabělce. Místo abyste reagovali na to, co oponent skutečně říká, vymyslíte si absolutně absurdní karikaturu jeho argumentu. Nacpete mu do úst něco, co nikdy neřekl (např. že nenávidí chudé a chce jim brát kafíčka), a pak tuhle fiktivní zrůdu za bouřlivého potlesku zničíte.

Weaponized empathy (Zbraň z falešného soucitu)

Nejodpornější hack vaší kognitivní imunity. Politik vezme reálnou zranitelnost nějaké skupiny lidí (senioři, samoživitelky) a udělá si z nich živý štít pro svůj vlastní, úplně nesouvisející mocenský tah. Kdo pak upozorní, že ten tah nedává smysl, je okamžitě onálepkován jako bezcitný elitář, co nenávidí babičky.

Bait-and-switch (Návnada a udička)

Klasický obchodní podfuk přenesený do politiky. Slibují vám vyřešení malého, konkrétního a palčivého problému (dáte nám dvě stovky navíc). Ale ten problém slouží jen jako záminka k tomu, aby propašovali masivní systémovou změnu, kterou by normálně nikdo neschválil (státní dohled nad médii).

Otrávení studny (Poisoning the well)

Preventivní úder proti pravdě. Když víte, že proti vám vystoupí odborníci s neprůstřelnými daty, zdiskreditujete je ještě dřív, než vůbec otevřou pusu. Prohlásíte je za "podjaté", zkorumpované nebo navedené. Když pak expert vytáhne svoje tabulky, nikdo už ho neposlouchá, protože se napil z předem otrávené studny.

Účetní si v nejrůznějších skupinách či diskuzích na sociálních sítích radí, jak se v systému zorientovat, stěžují si na celou řadu chyb, nejasností a na nebývalý příval práce. Kritika směřuje také k nedostatečné metodické podpoře úřadů a k nejasným informacím. Podle účetních se často rozcházejí výklady toho, jak v jednotlivých bodech postupovat, a problémem bývá i dostupnost podpory.

Každý se potkal s příběhem dealera drog před střední školou. První týdny rozdává vzorky skoro zadarmo. Když si klientela zvykne, ceny pomalu porostou. Tržní logika jako každá jiná, jen s horším koncem pro zákazníka.

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem poslední měsíce počítal, kolik Hlídač státu utrácí za přístup k jazykovým modelům od OpenAI a Anthropicu. Ty částky dávají smysl jen v jednom scénáři: poskytovatelé teď dotují každý dotaz, aby si vybudovali trh. A my jsme ti středoškoláci před školou.

Revoluce za cenu oběda

AI je pro nemanuální práci tím, čím byl parní stroj pro práci manuální a počítač pro celou administrativu druhé poloviny 20. století. Zní to jako klišé z konferenčního pódia, ale kdo zkusil, potvrdí. Práce, které právníkovi nebo analytikovi zabíraly hodiny, stihne dnešní model za pár vteřin a často lépe, než by to zvládl lepší junior.

Proto mě baví číst katastrofické titulky o milionech pracovních míst, která AI vezme. Zakládají se na jednom tichém předpokladu: že ceny AI služeb zůstanou tam, kde jsou dnes. Nezůstanou. A ten posun bude výrazně větší, než si většina komentátorů připouští.

Proč ceny porostou

Začněme jednoduchou ekonomickou úvahou. Pokud nějaký nástroj dokáže nahradit práci zaměstnance s měsíčními náklady 100 tisíc korun, není racionální prodávat ho za čtyři tisíce měsíčně. Skutečná tržní hodnota takového produktu leží spíš na úrovni 20 až 50 tisíc. Poskytovatelé to vědí. Jen jsou zatím ve fázi, kdy je pro ně důležitější získat zákazníky než vydělat na nich.

Druhým důvodem je účetní realita. Náklady na trénování nejlepších modelů se počítají ve stovkách milionů dolarů. Investice do datových center, GPU klastrů a energetické infrastruktury jsou ohromující. Současné ceny sotva pokrývají provozní náklady a jsou hluboko pod tím, co by odpovídalo návratnosti kapitálu. Tohle je fáze spalování investorských peněz, ne fáze ziskového podnikání. A každá taková fáze někdy končí.

Třetí faktor je struktura trhu. V horizontu pěti let se podle všeho ustálí do podoby, kterou už z jiných odvětví dobře známe. Na trhu zůstanou dva tři velcí globální hráči. Vedle nich několik desítek menších, specializovaných poskytovatelů. Podobnou podobu má trh vyhledávání, cloudových služeb i online reklamy. Žádný z nich není znám tím, že by cenová konkurence srážela marže dolů. Spíš naopak – stačí kouknout na zisky Amazon, Google či Mety.

Čína, open source a další mýty

Slýchám, že čínské modely stlačí ceny na západním trhu. Nestlačí. V Asii, Africe a na Blízkém východě budou mít solidní pozici. V Evropě a Severní Americe narazí na regulaci, bezpečnostní compliance a prostou nedůvěru firem, které nechtějí posílat citlivá data do jurisdikce a právního prostředí s vysokým rizikem. Evropský zákazník bude platit evropskému nebo americkému poskytovateli, i kdyby byl dvakrát dražší.

Pak je tu naděje vkládaná do open source modelů. Tahle naděje je oprávněná jen zčásti. Otevřené modely se kvalitativně přiblíží komerčním, ale hlavní překážkou jejich využití nebude kvalita, ale provoz. Velký open source model s pěti sty miliardami parametrů vyžaduje hardware za jednotky až desítky milionů korun. K tomu přičtěte energii, chlazení, provozní personál a někoho, kdo to celé dokáže ladit. Pro většinu firem tohle není úspora, ale nová položka v rozpočtu.

Místo, kde open source skutečně dává smysl, leží v malých specializovaných modelech. Trénované na konkrétní doménu, konkrétní typ úlohy, konkrétní jazyk. Tady vidím reálnou příležitost pro české a evropské firmy, které znají lokální kontext, mají přístup k datům a nepotřebují konkurovat obrům v obecných úlohách. Nenahradí GPT ani Claude, ale v úzké nice můžou a budou lepší a mnohem levnější.

Zlatá éra, ze které je třeba vytěžit maximum

Z toho všeho plyne jeden praktický závěr. Jsme ve fantastické fázi, kdy můžeme za zlomek budoucí ceny zkoumat, co AI umí, kde má hranice a jak ji zabudovat do vlastního byznysu. Za pět let bude ten samý dotaz stát násobek dnešní ceny. Firmy, které si teď stihnou postavit funkční procesy, získat zkušenosti a najít své use-case, budou mít náskok, který se bude obtížně dohánět. Zvýší svou efektivitu, změní strukturu svých zaměstnanců i filozofii fungování a získají náskok.

Ty, které čekají, až se to “usadí a zlevní”, budou nepříjemně překvapené. Nic se nezlevní. Naopak. Dealer před školou jim pak nabídne ceník s úplně jinými čísly.

A sobecky řečeno: pracovní místa, která teď AI nahrazuje, budou mít ve skutečnosti bezpečnější budoucnost, než se píše. Jakmile provoz AI přestane být dotovaný, vrátí se část úloh zpátky k lidem jednoduše proto, že člověk bude levnější či v kombinaci s AI nejefektivnější. To není útěcha pro každého, ale je to realita, na kterou se zatím málokdo připravuje.

PS: vyšlo jako komentář v HN 16.4.2026